Krajinami

= Někteří z vás mají prázdniny, jiní dovolené, já prostě cestuju. Vlastně sedím v nějakém dopravní prostředku hodně velkou část svých dní a naučil jsem se psát o tom, co jiní zachycují možná objektivy, možná štětcem z králičích chlupů a nebo si možná ani nevšimnou. Tak pojďte se semnou projet vlakem, projížďka to nebude dlouhá, jen Praha-Žilina-A Ještě Kousek Dál  =

Dnes, zase jednou zastavil náš vlak na dlouhé chvíle v poli, dělává to rád. Vždy si představuji, že je potřeba napojit všechny ty schvácené koně, kteří do ztrhání pohání lokomotivu svou obrovskou silou. Představuji si, jak je v těch polích vypřahají a vedou ke korytům stojícím poblíž trati již odedávna. A najednou cítím jakoby i slunce a mraky chtěli umocnit můj pocit, mou touhu po létě...
Tak sedím v poli, ve ztichlém, spícím, odpolením vlaku a pozoruji panorama pod temějícími bouřkovými mraky. Ostré zlaté slunce dodává krajně s polem slunečnic a topoly v povzdálí krásnou plastičnost a jakousi tichou naléhavost. Cítím se okouzlen a zároveň zrazen.
Mé oči zklouznou na bezútěsný betonový perón, do hněda zbarvený, nevím čím, možná rzí z oprýskaných žluto-černě pruhovaných sloupů, možná prostě stářím.
A pohled klouže dál, na hromadu zlámaných betonových pražců, která se rozvalila ve zlatém řezu mého vnímání a doufá, že nikým nepovšimnuta zaroste heřmánkem.
Dál plyne mé vědomí tím světlem a hledá stopy prvních těžkých dešťových kapek na náspu, na neútulné ploše prázného nástupiště bez laviček či přístřeší, a pak raděj, prudkým střihem kamera přeostří zpět na zorané a zvláčené pole, kde mohla ještě před týdnem vonět levandule, na, jako pravítkem narýsovanou, hranu slunečnic, sklánějících takhle navečer své zlaté hlavy v očekávání boubře.
Oči těkají, jako vždy, jsou zvědavé a neposedné, chtějí pohladit ztepilé topoly, ty vojáky stojící na stráži nehledíc na prudké poryvy větru, které zachvíli jistě přijdou.
Krajina je zatím klidná, tichá, tak jako náš vlak, a já mám příležitost snít o létě v Aix en Provence pod olivovníky, u vína v provoněných húrkách Les Calanques, přepadne mne stesk po koních z Camargue. Sním o místech kde chtěl umřít pan Horníček, tam kde si přeju dožít i já.
Najednou, bleskne mou hlavou vzpomínka, na tarotové karty, dnešní větrné ráno, na stole jsou jen tři, odkrývám poslední s otázkou. Odpovídá mi pětka pohárů, propletené proudy kalichů Zklamání. Stejná scéna zas a ještě jednou, když nechápavě jsem se ptal "Proč?". Vysoká figura prince mečů a znovu zklamání.
Tak najednou, když vlak se rozjíždí aniž bych spatřil první náznaky bouře, tak najednou si uvědumuji, že můj oheň a meč prohrává díky činům našich matek a otců.
Mé zklamání, které ztišil heřmánek na hromadě sutě, vytryskne v povzdechu, když za ladnými stožáry topolů zůstane pohled zaražený odpudivým plechovým objektem, fabrikou včerejška i dneška. Možná logistická firma, ke které se jako mravenci sbíhají kamiony, možná ocelokolna budoucího supermaketu.
Ne, nejsou to slunečnice, topoly a dešťová mračna nad námi, ani zlaté světlo tak vhodné na plátno impressionistovo, co vžene mi do očí slzy. To generace našich rodičů, a zřejmě i ta naše zničila krajinu svou prací, prý tak bezpodmínečne nutnou, tak dokonale ji pošpinila a zneútulnila, že kažá zastávka vlaku, byť i ve zlátnoucích polích nutí mě křičet zoufalstvím. Zklamáním.
~ Nová Ves u Kolína, 10. 7. 2009

V kupé na sedadle, schoulena do klubíčka, spí mladá slovenka. Typ, co se mi líbí, soběstačná, ale bez potřeby na to poukazovat. I já pospávám, zabalený ve vojenském svetru nad Kainarovými blues. Smráká se nad, stále bouřkou hrozící, krajinou Česko-Slovenského pohraničí, kdesi před Horní Lidčí.
V kupé se konečně rozsvítí, dnes mám štěstí na čistý a nový vlak, ba ani koně už nepotřebovali přepřahat.
A mé oči začnou klouzat malebnou, rázovitou krajinou posledních chapadel Bílých Karpat.
Zase jednen z těch pocitů. To uchvacujicí pošpiněné okouzlení, které zažívám snad jen na cestách, v umirajících industriálních zónách a v cizích městech.
Díky zářivkovému světlu v kupé, zdá se být venku ještě více tma, než ve skutečnosti asi je. Tmavě modrá oblaka táhnou za sebou závoje oparů a mlh vystupující z potemělých zbytků lesů, červené střechy, ostré jako skřítkovské čepice, krásně ladí k zelenému pozadí pastvin. Dokonce i obláčky ovcí, které možná teprve čekají, na zahnání sveřepím psíkem (snad nebyudou nocovat pod hvězdami, zalituji je nachviličku) zahlédnu spásat temějící trávu.
Na pultíku pod oknem stojí plechovka plzeňského piva, jejíž nápis se při správné hloubce ostrosti odráží na sitnici zároveň s ovečkami, kopci, rudými střechami a oblohou těhotnou mraky a sny.
Spící slovenské děvče se probudí a v jejich očích uvidím, že i ona má ten pocit, kterž zmizí za dalším ohybem tratě.
Odkládám Kainara a začínám, dnes podruhé, psát do bloku.
~ kdesi na Česko-Slovenském pohraničí, stejný vlak, 10. 7. 2009