Recenze jde asi napsat více způsoby, některé jsou špatné, jiné
dobré. K těm špatným prý patří psaní jen o vlastních pocitech a
nedostatečná znalost tématu, námětu, recenzovaného díla.
Tak tedy varuji, protože tahle recenze bude vlastně obsahovat oba nešvary...
Valčík s Bašírem je pro mě vyprávění o válce, o které nevím ani dost málo, o válce jejíž utrpení jsem nepoznal a necítím za ni vinu. Jsem z generace dětí, které se novodobé dějiny nedotkly ve školních lavicích, a zároveň z generace mládeže, která odmítala mediální masáž. Proto nevím.
Nevím o masakru, a nejen o tom, o kterém mluví film, nevím o mnoha dalších, proto nebudu vyrpávět já a nechám vyprávět samotný vizuálně nádherně a téměř klasicky zvládnutý kreslený příběh.
Takový je totiž Valčík s Bašírem.
Kreslený film režírovaný dokumentární technikou, pomalý a bezcitný, přesto narativní jako pohádka od maminky před spaním.
Jen občas, v přesně načasovaných momentech, jsou poklidné tempo a chladné mrtvé výrazy tváří postav náhle narušeny intenzivními obrazy. Rozpačitě těkajícíma očima, mrtvými koňmi, nedotknutelným červeným mercedesem, hudebním klipem.
Intenzivních momentů není v obraze moc, jako by samotná válka, vraždění a mučení, o kterých příběh vypráví mluvili svou vlastní řečí. Není potřeba gest a patosu, aby bylo sděleno svědectví o věcech na které se vypravěč raději pokusil zapomenout. Téměř úspěšně.
Narozdíl od Čekého národa, od Čekého člověka, však existují lidé, kteří si chtějí pamatovat. Pamatují si utrpení v koncentračních táborech, ale i svou temnou stránku, své chyby a násilí, které sami páchají, nebo musí alespoň přihlížet. Právě ta paměť a kontinuita vnímání dává příběhu další kousek vypravěčské síly, další rovinu.
Nikam nemanipulujeme, nenutíme vás v kině plakat, jen vám chceme vyprávět příběh, na který by možná nebylo dobré zapomenout. Tím byl pro mne Valčík s Bašírem.
