My zijeme v Praze, to je tam... Squatting [nejen-]v Praze

Ad Autonomní sociální centrum Klinika: V Praze, na Žižkově, 14. 12. 2014 Ahoj, tohle město potřebuje Kliniku, jinak můžem onemocnět nejen tady v Praze, ale v celé zemi. Přiznávám, že jako jedinec považuji osobní majetek za nedotknutelné vlastnictví, ne však majetek odhozený, ne však majetek, který pro majitele ztrati význam a stal se mu jen obtížnou přítěží.  

Za svůj třiatřicetiletý život jsem bydlel v několika prázdných, opuštěných domech v několika zemích světa: Španělsko, Portugalsko, Německo, Holandsko. A jakou jsem si přivezl zkušenost?
S majiteli se jde domluvit, a to i když obsadíte jejcih dům s původně zatlučenými okny, nebo vyklidíte nepořádek a opravíte střechu, tam, kde prkna nedokázala udržet supy a živly, tak se stává, že se oběví majitel, pochválí nás za kozy, které mu sekají zahradu, za opravenou střechu, předá nám klíče a nájemní smlouvu na 10 let, za symbolických 99 peset ročně. Nebo se jednou za čas oběví policajti, kteří nepřišli ničit, jen zkontrolovat, že dům neničíme, ba naopak. Bez obušků, bez štítů, bez pistolí.

Takové jsou mé zkušenosti ze squattingem v Evrope, možná v Evropě, která si osobního vlastnictví váží tradičněj, než naše zemička, to post-Mnichovské, post-Sovětské Česko.
Nejsme ve válce, my a se snažíme vybudovat nové modely žití, nové sousedské vztahy, novou slušnost, nový pohled na odhozené věci, které ještě mohou sloužit, i když třeba jen nám, kteří dávají přednost opravě, před novým. Možná jen neradi plýtváme. Kodpak ví.

Abych ze ze zkušenosti vyjádřil ke včerejšímu zásahu policejních těžkooděnců na Jeseniově ulici, před a v objektu bývalé TBC kliniky, která otevčená, devastovaná a nebezpečně špinavá, chátrala posledních 5 zbytečných let.

Tak tedy ano, Klinika byla obsazena jako demonstrace a na konci včerejší demonstrace se to stalo znovu. Proto lidé uvnitř bubnovali, tančili a zpívali v karnevalových maskách, nikdo se neskrýval, nikdo se nebránil vyvedení z objektu, nikdo se nepral. Obsaď a žij. Ukliď a zachraň. A co zejtra, a co zejtra, kdopak ví.

O co méně možná něktečí z nás slouží státu, o to více můžeme pomoct v ulicích.
Místní lidé, od nakrátko ostříhaných třicátníků, přes jejich ženy s kočárky až po paňmámy, které zažily 1989, ale určitě taky dobu, kdy jsi za dlouhé vlasy moh zkončit na psychiatrii, ti všichni byli s námi. Na naší ulici, kde blikaly majáky a nechoděj tam politici. Kde stát nechává chátrat použitelný objekt pět let, a pak, když děcka a karneval neodejdou do pěti minut, tak nasadí donucovací prostředky.

Odmítám prodávat násilí, ač sám mám vyklavé řední zuby, bouli a rozseknutý ret. Ne, my nebojovali, jen si chránili rukama hlavy na které pršely pěsti v bojových rukavicích a pancéřované lokty. Několik z nás okusilo i kolena a možná nějaký kopanec. Dva s usměvem polykali pepřový plyn.

Musím říct, ač to možná nebude mnohým po chuti, že jsem rád, že i těžkooděnci nakonec reagovali na náš krik pochopením a smíchem a pěsti odřeniny a zlomeniny byly spíš symbol. Karneval jejich moci a naší neústupnosti. "Naší zbraní je, solidarita!", křišel jsem zhrublým hlasem s ostaními v řetťezu, do kterého bylo tak snadné začít kopat nebo střílet patrony slzného plynu.

Ne není to zvůle policie. Mluvím o zvůli státní moci, která policii velí. O tom, že jsem pro tyhle soudruhy ze stran a komisí neprizpusobiví extremisti, fetáci a squatteri, co jsou tak nebezpecní, až mi to připadne hrozně směšný. Xakru probuďte se, my nehajlujem, my se nervem, dokonce se vás nepokoušíme ani svrhnout, hodně z nás vás vlastně má úplně na háku a nic od vás nechce a nepotřebuje.
To vám tak vadí? Vadí vám naše svoboda, o které nejen mluvíme, ale taky ji žijem? Jako burani v Easy Rider, tak nás za ni budete bít a zabíjet?
Vždyť je to absurdní.
Oprav a žij. A pak třeba o dům dál. My nemáme kvéry, my nevytyčujem hranice, netvoříme definitivy, ale jen Dočasné Autonomní Zóny, my žijem v NAŠEM měste, v intencích vzájemné pomoci, slušných mezilidských vztahů, vlastně za byt a za stravu, my tady makáme.

To je asi všechno, co dokážu říct o včerejší demostraci před Klinikou, kde bylo okolo 700-800 usměvavých tváří, od takových 14letých holčiček (dvě z nich s odvahou mládí byly jedny z prvních, které vnikly do objektu až k odhadem 65letému důchodci. Viděl jsem vás smát se, viděl jsem vás pod pěstmi, viděl jsem vás křičet, že doba se změnila.
Už nechceme být ti špatní, MY JSME MĚSTO, JSME JEHO LIDÉ.

Tak ahoj, a dík všem, kdo byli fajn! Nic nekončí.

23, 93!