Jako když trháš jablka, jako když sadíš strom

K textu patří k poznámky o provedení, poznámky ke korektuře textu, ve smyslu vyřknutelnosti, patří k tomu poznámka o strachu z opravdu hodně nečekaných učinků a varování sebe sama, že místo barevného motýla se můžou vyrojit v hlavě i po těle hodne krásně barevní jedovatí pavouci, takže by bylo dobré s tim počítat. Zároveň je nasnadě poznámka o rouhavosti proti jakemukoliv božstí či smyslu, která by ale neměla být nijak zvlášť potřebná pro vnímavé čtenáře. Nevěřím v to, že pouze vyřčený text nabývá moci a smyslu, což je konečně moje věc, přesto považuji za hodnotnou i poznamku o myšlence, která sama o sobě má silu měnit...

Otřes se (světe-děvče-muži) v základech svého bytí, setřes se sebe špínu věku, setřes ze sebe prach řádu a božství. Mé vůli podlehni jen nachviličku, na ten moment, než se změníš, a pak odhoď i toto jho, které tě svazuje.
Tak přeji si já, koho objímáš a ukájíš nakonce vždy pak znova necháváš stát v úžasu nad nepochopitelnou svou složitostí.

Setřes ze sebe šupinky mrtvé kůže pravidel, zjednodušení a zdánlivého uchopení ať stane se zázrak koncetu pro všechy smysly.
Krása i ošklivost, dvojjakost nechť definitivně pozbydou smyslu stejně jako směr, kterým vedou cesty.
Žádám Tě znamením, na jejichž tvaru nezáleží, žádám Tě láskou k volnosti i k Tobe samotnému, žádám Tě vůlí i mocí : umíráš-li, starý světe pravidel a hranic, sejdi už starobou a dej vzniknout novému procitnutí. Tak jako všechno umírá.
Necť můj rituál přivítá nové procitnutí ve výřivé barevnosti, v geometrické souměrnosti a nepopsatelné bezvztažnosti.
Žádné z mích slov nemůže svazovat, každé však necť otevírá, zabíjí, probouzí, dává život a uspává. Žádné ze slov nenese význam větší, než jen říkanka, než motlitba  a přece každé nechť ukotvuje vše čím vládnu a vede mě samého k naprosté otevřenosti smyslů, srdce i těla.
Jsem připraven dávat i brát, tvořit i ničit, tak jako dítě, které se Tě dotýká pokaždé prvně.
Přijmi mou touhu a mou moc, obohatím Tě, tak jako chci, abys obohatil mě.
Co dám to i dostanu a od kořenům přes kmen až k větvím, od prstních kůstek v nohách, přes páteř a žebra až do vtcholku hlavy, od země obzoru až po nebe obzor nechť se rozprostře energie a chvění prožitku. Vedu sám sebe slovy, odevzdávám se, vciťuji, přijímám.

Vzývám neposkvrněnou duši, či její roztroušené části k otevření cest bezesmyslu plných výřícího chaosu.
Uchopuji a přetvářím z materie prázdnoty i noci temnoty, z moci příjemného dne a sluneční záře, soumrku i úsvitu. Uchopuji symetrií chápaného, proměnlivého vnímaného i ducha netušeného, a těmi zaklínám.
Nohy ať opřou se o staré a mrtvé, mé ruce nechť otřesou v základech dosavadní bytí, ať třesou přítomností, má hlava a srce ať jsou schopny přijmout vítr síly nového.
Hlava otevřená, srdce živé a myšlenka svobodná nechť stanou se mého snažení cílem.